Sportování mě vždycky moc bavilo. Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla závodně plavat. A tak jsem si řekla, že zkusím chodit do nějakého kroužku plavání. A musím říct, že jsem byla velmi ráda, když mě v tomhle maminka podporovala. Tatínek sice byl ze začátku proti, protože on se bál. Můj tatínek se bál, že se třeba někde v bazénu utopím. Nicméně jsme museli s maminkou otce přemlouvat, že přeci na bazénu je všechno kontrolované. Ovšem nám to moc nepomáhalo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme tatínka přemluvily, ale až asi po třech měsících. Bylo to docela pozdě. Plavací kurz už začal, ale nakonec jsem tam přece jsem nastoupila.

Sice už do rozjetého kurzu, ale mě to nevadilo, protože jsem byla ráda, že tam vůbec jsem. A potom to nastalo. Vůbec mě plavání nešlo. Sport pro mě nebyl asi navržený. A tak jsem si řekla, že ještě se chvilku budu snažit a potom uvidím. Nakonec jsem ale z kroužku plavání odešla. Maminka z toho byla nešťastná stejně jako já, jen tatínek se radoval, protože tatínek si myslel, jsem stále na to malá a že se tam v bazénu utopím. Jenomže mě to prostě nešlo plavat. Nezvládla jsem tu techniku, bylo mi asi sedm let a stále jsem neuměla plavat. Já jsem se chtěla naučit plavat kvůli tomu, protože otec slíbil, že až budu mít plavat, tak pojedeme k moři.

Bohužel se mi to nepodařilo. Plavat jsem se naučila až o rok později. A vím, že je to opravdu lehký sport, jak všichni říkají. Nicméně ale pro mě bylo plavání opravdu složitý sport. Nyní už plavou opravdu dokonale. A jsem za to velmi ráda. Nyní taky jezdím ještě na kole a musím říct, že je docela ze mě dobrá sportovkyně. A s otcem jezdíme na kole často, zvládáme ujet třeba i dvaceti kilometrovou vzdálenosti. A taky díky tomuto sportu, plavání a kole, mám taky dobrou postavu. A jsem za to velmi ráda, že otec se mnou jezdí na dlouhé jízdy na kole.